Sezóna 2012/2013


 
Fantastické Ženy a panenky v Aréně

Ve čtvrtek 6. června 2013 jsem se se spolužáky vydala na poslední společnou návštěvu divadla v tomto školním roce. Obvykle si před představením přečtu, o čem bude hra, ale tentokrát jsem udělala výjimku. Byla jsem hodně zvědavá, jestli mě hra Ženy a panenky (autor Arnošt Goldflam) překvapí, a stalo se tomu tak. Výbornými hereckými výkony jsem ani tak překvapená nebyla, věděla jsem, že v Aréně jsou skvělé herečky, ale co mě na této hře překvapilo, bylo hudební ztvárnění.  Děj mě vtáhl do holčičích let, kdy jsem si celé dny jen hrála. Jako malá jsem si myslela, že mé panenky jsou živé, ale až nyní chápu větu, kterou řekla v této hře panenka: "Jak by to bylo krásné, stát se jednou paní svého vlastního těla a dělat jen to, co se zachce." I když to zní možná hloupě, tak si myslím, že panenky mají duši, ale to pochopí určitě jen ženy a panenky.

Zuzana Zbořilová, studentka 1. A

 
 
 
 
Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla!
 
(… a letošní divadelní sezóna se blíží do finále!)

Právě se nacházíme v ostravském Divadle Petra Bezruče – momentálně je sedm hodin večer 29. května 2013, ale to nemění nic na tom, že se spolu vrátíme o necelých třicet let zpátky.
Píše se rok 1984 a soudruh Winston Smith – úředník, který žije v Londýně neboli fiktivní Oceánii – pracuje na Ministerstvu pravdy. Jeho prací je plnit cíle Ministerstva "pravdy", spočívající v upravování minulosti dle obrazu svého – například pozměňováním starých čísel různých novin.
Zde se musí každý podřídit absolutní diktatuře, tudíž musí dodržovat přesná pravidla – v tomhle případě se zcela oddat tzv. Velkému bratrovi. Neexistuje zde absolutně žádný soukromý život, jelikož každého občana Oceánie přísně sleduje a kontroluje Velký bratr v podobě mnoha nadšenců diktátorského režimu. Nikdo nesmí vyjadřovat své upřímné názory. Pravidly, již zmíněnými v nadpise, se musí řídit absolutně každý občan, neexistuje výjimka. Kdo poruší jakékoliv z pravidel, je obviněn z ideozločinu a setká se s tzv. Vaporizací – kompletního zničení člověka různými způsoby.
Winstonovi začne brzy hrozit něco podobného. Začne si psát vlastní deník, ve kterém pochybuje o zavedení řádu, a píše proti Straně – začíná ji nenávidět. K tomu všemu se Winston navíc zamiluje to své záhadné kolegyně Julie. Bohužel Ideopolicie vyčkává naprosto všude – když si někoho všimne, dostane ho - a Winston není výjimka.
Chtěl bych za tyto bezmála tři hodiny drastického, temného a především pro mne překvapivě psychicky vyčerpávajícího příběhu poděkovat režiséru Janu Mikuláškovi a všem hercům, kteří se v tomto divadelním zpracování světového románu – od slavného anglického a překvapivě přesně předvídajícího spisovatele a novináře George Orwella – angažovali.

Martin Hýža, student 1. A




 
 

Hráči v Aréně

V úterý 9. dubna 2013 jsme se obě vydaly do Komorní scény Aréna na činohru jménem Hráči. Setkali jsme se opět s ostatními spolužáky, kteří chodí pravidelně na představení tohoto divadla.
Hráče napsal ruský dramatik Nikolaj Vasiljevič Gogol a musíme uznat, že se mu hra opravdu povedla. O ději jsme si nic nezjišťovaly předem, chtěly jsme se nechat překvapit, ale jak už napovídá název této komedie, celý děj byl o hráčích karet. Velmi se nám líbili představitelé jednotlivých rolí, zejména představitel role Ichareva herec Albert Čuba. Svou roli ztvárnil s humorem, nadhledem a nebylo mu co vytknout. Věta, kterou použil ve své roli, nám dlouho zůstane v paměti: "Lidi tomu říkají podvod a ještě všelijak, ale vždyť je to bystrost, pronikavost a všestranně rozvinutý talent." Nejsme sice žádné divadelní kritičky, ale jako laikům se nám představení velice líbilo. Tuto hru doporučujeme určitě všem.

Petra Jurošková a Zuzana Zbořilová, studentky 1. A



 
 

Smrtihlav na divadle

Po delší době jsem se spolužáky zavítal do Divadla Antonína Dvořáka a byl jsem velice mile překvapen. Hra, jež nese název "Smrtihlav", pro mne byla okouzlujícím překvapením. Jednou z prvních věcí, která mne zaujala, byla hudba, o kterou se postaral Vladimír Franz. Dále už jsem nic nezjišťoval, abych si hru užil od začátku do konce a nechal si děj vypovědět tak, jak to autor zamýšlel.
Příjemným překvapením pro mne bylo téma díla – Německo nedávné doby a vypořádávání se s pocity viny. Smrtihlav vám na začátku nahlodá hlavu něčím, o čem ani nevíte, co vlastně je, a drží vás zcela napjaté a nechápající až ke konci, který i tak není zcela jasný. Dramatická stránka je perfektní a velice napínavá. Jedná se hlavně o to, jak si člověk celou situaci vyloží. Hra vypráví příběh mladého muže, který se dostane do blázince, protože si myslí, že napáchal masové vraždy, ale není si schopný na ně rozvzpomenout a jediné, co jej o hrozných činech přesvědčuje, je jím podepsaný dopis, který vypovídá o těchto masových vraždách. Dále se do příběhu dostává rodina jeho lékaře, která žije celý život v ústavu, a další významnou roli sehrávají pacienti. Nerad bych přibližoval, jak se celá hra vyvíjí dále, proto vás nechám napjaté tak, jako jsem byl i já, neboť Smrtihlav si zhlédnutí určitě zaslouží. Já osobně jsem byl velmi mile překvapen a celé dílo hodnotím více než kladně.

Marcel Chrubasík, student 3. A






Plešatá zpěvačka

Je čtvrtek 24. ledna 2013 a před námi je další z her v rámci předplatného v Aréně. "Plešatá zpěvačka" - takto zní název dnešního představení. Už jen tento název ve mě vyvolává určitá očekávání. A musím už v úvodu prozradit, že tato očekávání se hned po uzavření dveří do sálu splnila.
Celá hra se nesla v duchu absurdního divadla. To znamená, že na nějaký smysluplný nebo dokonce poučný děj můžeme rychle zapomenout. Dialogy vedené například na téma: "Myslím si, že když zvoní zvonek u dveří, nikdo za nimi nestojí" nebo "Představ si, že jsem dnes viděla muže, který seděl na lavičce a četl noviny" - mluví za vše. Hlavními postavami byli poněkud zvláštní manželé Smithovi a jejich ještě zvláštnější přátelé, ale třeba i velitel požárníků, který neustále hledá jakýkoli oheň, nebo služka, co si myslí, že je Sherlock Holmes. Příběh se odehrával v Anglii, ale představení v Aréně bylo doplněno třeba telefonátem správného Ostraváka nebo větou "Zdravím všechny Karlíčky i Milošky a přeji příjemné volby". Nejpovedenější mi ale přišlo přirovnávání některých scének k českým seriálům a televizním pořadům, mezi kterými se občas objevila nějaká reklama třeba na projímadlo či kondomy. Zkrátka o zábavu bylo postaráno a celé divadlo se smálo téměř při každé větě. Návštěvy tohoto představení opravdu nelituju.

Pavlína Soušková, studentka 1. A





 
Balada pro banditu v Divadle Jiřího Myrona

V úterý 22. ledna 2013 se studenti našeho gymnázia sešli v ostravském Divadle Jiřího Myrona, aby zhlédli známou, a dokonce i k maturitě důležitou hru od Milana Uhdeho s názvem Balada pro banditu. Sál zaplněný převážně mladými lidmi se uklidnil a muzikál mohl začít. Hlavním hrdinou muzikálu je loupežník Nikola Šuhaj, který uprchl z fronty ke své milované Eržice, jež na něj celou vojnu čekala. Eržika je ale hysterická, protože má strach, že Nikolu četníci najdou. Válka ale končí a nastává nová doba.  Každému už je vcelku jedno, jakých válečných přečinů se Nikola dopustil. Po čase plném krádeží a podvodů Nikola a Eržika čekají potomka. Nikola si ale neumí najít práci, a tak vydělává jak jinak než krádežemi. Eržika ale s Nikolovou "prací" není spokojena, je pořád jako na trní a těší se, až její muž přijde zpět domů. Když se Nikola skrývá a delší dobu se domů nevrací, chce Eržiku dostat jeden četník. Eržika ze začátku odolává. Mezitím Nikola bojuje se svým svědomím a zavádí v "loupežnictví" nové manýry. Je mu vše líto, a tak místo, aby loupil, chudým peníze dává. Vrátí se domů, až když ho jeho vlastní kamarád přiotráví. Eržika už ho ale dávno podvádí s četníkem Pavlem. Když se to loupežník dozví, četníka zastřelí a sám zanedlouho umírá.
Příběh o loupežníku Šuhajovi je velmi zábavný i poutavý a o to přitažlivější pro diváka je, když je propletený líbivými melodiemi. Příběh poukazuje na velkou lásku, svéhlavost postav a jejich chyby v rozhodování – to všechno je poměrně časté i dnes. Můj velký obdiv patří především hlavnímu hrdinovi, perfektně tuto roli sehrál a věřila jsem mu doslova každé slovo. V březnu se na Baladu pro banditu chystám znovu s rodinou a ráda si tento skvělý zážitek zopakuji.

Markéta Mikulenková, studentka 3. A
 
 
 
 
 
Krásná lež je povolena alias hra Amigo po rusku

Dne 6. prosince se skupina studentů Gymnázia EDUCAnet sešla před divadlem Aréna, aby v rámci předplatného zhlédla hru Amigo od Nikolaje Koljady. Slovo "amigo" je oslovení jako "kámo", ale nepotkal jsem nikoho, kdo by tohle slovo použil.
Děj se odehrával v současném Rusku. V domácnosti plné harampádí a kytek se dvěma psy a třemi kočkami žili tři lidé z různých časových období, babička z carské éry, matka ze sovětské doby a nakonec jejich syn. Právě prodali svůj byt, a tak se matka, babička a jejich soused loučili po rusku – několikrát si dali sklenici vodky. Později přišla nová majitelka Nina, která to chtěla přestavět na piano bar, což vedlo k velké hádce při stěhování.
Co se týče nás diváků, pobavila nás zejména část, kdy matka, babička a jejich soused popíjejí vodku na rozloučenou, a také jak se Nina snažila potlačit svá traumata pomocí zaříkávání: "To se nepočítá, začínám život od začátku." Tímto činem přitahuje syna Kostu, protože Nina mu byla povědomá jako jeho sestra, která zemřela před sedmnácti lety, a nakonec se ukázalo, že Nina byla opravdu jeho sestrou.
Osobně si myslím, že Nikolaj Koljada se snažil ukázat morálku a vztahy mezi generacemi, a to je dobře. Tahle hra je sama o sobě výborná a vůbec si nemyslím, že by byla hrána špatně.
Můj velký obdiv patří zejména představitelce Niny Petře Kocmanové. Především se mi na ní líbilo, jak se z drsné ženy, která má velmi silné sebevědomí, změní ve vyděšenou a nevinnou dívku. A chvála nepatří jen jí, ostatní herci byli taktéž skvělí.
Jako pravidelný navštěvník tohoto divadla si myslím, že každé představení, které zahrají, se vždy povede, a proto má toto divadlo své vlastní kouzlo. Ani se nedivím, že je v sále vždy plno a že lidé tleskají dlouho po každém představení.
Hra se rozhodně povedla a doufám, že další hry, na které se těšíme, budou tak dobré jako doposud.
Na závěr bych si dovolil vložit citát: Krásné lži jsou povolené. Aby to nebylo takové, jaké to je, ale takové, jaké by to mělo být.

David Duong, student 3. A
 
 
 
 
 
Z deníku Ostravaka aneb divadlo trochu jinak

Je pondělí 26. listopadu 2012 něco před 18. hodinou a my, studenti gymnázia EDUCAnet, pár ostravských vlastenců nebo jen lidi, kteří neměli v tento podzimní večer co dělat, už netrpělivě čekáme ve vstupní hale Divadla loutek na Černé louce. Už to naznačovalo, že se asi nebude jednat o typické divadelní představení. Toto očekávání se hned nato vyplnilo. Do haly plné lidí vtrhli ze zákulisí herci hrající na harmoniku a housle a zpívající slavnou Nohavicovu píseň Černá Ostrava ve vlastní úpravě a začali nás zvát do sálu, v kterém mělo probíhat představení. A teď už opravdu zapomeňte na běžné divadlo. Místo pódia, nepohodlných sedaček v řadách pro davy lidí jsme tam našli různá křesílka, polštářky a lavičky uspořádané do půlkruhu. Bylo nás tam tak cca 80, což dotvářelo správnou atmosféru komorního divadla.
Teď už ale k samotnému představení. Bylo tvořeno nejslavnějšími, mnohdy vtipnými příběhy z internetového deníku, který neustále píše dosud neznámý autor přezdívaný Ostravak Ostravski. Některé z těchto příběhů, jako např. Jak moja mama dodrbala mikrovlnku už jsem znala, ale i tak jsem se nad nimi docela pobavila. Nejlepší scénou ale asi bylo školení BOZP a PO Antonína Šimely, který "upozorňoval" na nebezpečí a ochranu při úniku amoniaku. Při této scénce měli mnohdy někteří lidé problém udržet se na židli. Ostatně, můžete se přesvědčit na tomhle videu, které jsem našla na internetu - více zde. Chtěla bych se pozastavit i nad skvělými výkony herců, kteří nás nejen bavili, ale i zpívali a hráli různé ostravské písničky.
Ze všech tří představení, která se zatím v letošním roce na našem gymnáziu konala, mi tohle přišlo jednoznačně nejlepší a nejvtipnější. Rozhodně se už ale těším i na další.

Pavlína Soušková, studentka 1.A
 
 
 
 
 
Vynikající Hamlet

Ve středu 24. října ve večerních hodinách se směs dramatuchtivých studentů gymnázia EDUCAnet sešla před vchodem do divadla Aréna. Všichni ve skvělé náladě vyvolané právě absolvovaným dnem jazyků, ale hlavně nadcházejícími podzimními prázdninami. Všechno šlo jak má, nikdo neztratil lístky, všichni trefili a lehce přemrštěné ceny minerálek nebyly překážkou.
Začátek hry u mě neměl valnou odezvu, jinou inscenaci Shakespearova Hamleta jsem neviděl, ale připadalo mi, že diváka autor vmrštil do spletitého příběhu velmi zprudka. Netrvalo to ale dlouho a pro ty neznalé z nás se brzy začaly objevovat první střípky příběhu. Ústřední postavou je tedy Hamlet – kralevic dánský, ten se dozvídá, že jeho otec nezemřel nehodou, ale byl zavražděn…, nebudu to přece celé vyzrazovat, kdo to viděl, ten ví, a kdo to neviděl, toho jsem alespoň navnadil hru zhlédnout. Ve zkratce – celý Hamlet byl skvělý a sám Hamlet byl, podle většiny lidí, se kterými jsem mluvil, nejlepší. Herec Michal Čapka má můj obdiv. I přes to, že mu postupem času všichni přestanou věřit a snaží se mu vrazit kudlu do zad, zůstává nad věcí. Když se nad tím člověk zamyslí, ani se nedá říct, že Hamlet by byl bláznem, spíš že blázni jsou ti ostatní, já říkám, že blázni jsou všichni a nikdo, snad až na Ofélii, ta to v hlavě opravdu neměla v pořádku. Nechci ale chválit jen Hamleta, Claudius nebo i Polonius byli také výborní. Prostě se mi ta hra líbila a věřím, že i ostatní to cítí stejně. I díky tomu, že divadlo Aréna je tak malé a osobní, si hra vydobyla můj obdiv. Snad není na světě jiná hra, která by uměla navodit podobnou atmosféru nedůvěry v rodinném kruhu než tato a v Aréně si i přes chatrné kulisy připadáte, jako byste právě byli na středověkém dánském královském dvoře.
Ze všech představení, která jsem s naší školou navštívil, bylo tohle nejpovedenější a díky tomu se zas těším na další.

Štěpán Pravda, student 2. A

 


 
 
Začala nám další divadelní sezóna

Jako v každém školním roce i v tom letošním budeme navštěvovat večerní představení v ostravských divadlech. Kromě představení na předplatné, které má část studentů zakoupené do Arény, tedy každý měsíc zajdeme postupně do všech divadel v Ostravě. Dne 25. září jsme tuto cestu o divadlech začali u Bezručů na světové premiéře hry Správkař. Zvláště studenti prvního ročníku byli hrou nadšeni, protože mnozí z nich zažili expresivní vyjadřování "divadla pro dospělé" poprvé. V říjnu budeme pokračovat Hamletem v Aréně a v dalších měsících se chystáme například na hru Z deniku Ostravaka do Divadla loutek či na Baladu pro banditu do Divadla Jiřího Myrona.

Hana Kurillová, vyučující českého jazyka a literatury