Pobyt v Anglii v rámci projektu Comenius



Pobyt v Anglii v rámci projektu Comenius (sobota 17. - sobota 24. listopad 2012)


Plán cesty:

…čeká nás asi 22hodinová cesta…

…přes 1800km…

…autobusem, vlakem, metrem…

…po trase: Ostrava - Praha - Londýn - Birmingham - REDDITCH


 


První cíl jsme splnili dokonale - dne 17.11.2012 se v 12:30 dostavit na Hlavní nádraží v Ostravě, odkud jsme my - 9 dívek a pan profesor Popule úspěšně vyjeli vlakem společnosti RegioJet do Prahy.
V Praze jsme se bez problémů dostali na Florenc, odkud jel v 17:30 autobus až do Londýna, znovu společnosti RegioJet. První menší komplikace nastaly při nastupování do vozu - naši romští spoluobčané zřejmě nepochopili, proč jsou na jízdenkách napsány čísla sedadel a odmítali si přesednout jinam. Asi po 15 minutách se problém vyřešil a mohli jsme konečně vyjet směr Londýn.
Cesta probíhala bez komplikací, řidič dělal pravidelně pauzy, shlédli jsme filmy… Jeden z nich byl film "Terminál" - kdo viděl, pochopí, kdo neviděl: přečtěte si, prosím, pro pochopení celého textu, krátký obsah tohoto filmu zde. (Dvakrát bych podtrhla poslední větu).
Asi v sedm hodin ráno jsme dorazili na francouzsko-anglické hranice, kterými musíme projít, aby nás pustili do Eurotunelu vedoucím pod Lamanšským průlivem. První hraniční kontrolu prováděli Francouzi, všechno proběhlo bez problému, až na Zuzku.
Zuzka má totiž vietnamské rodiče a neměla vízum pro vstup do Anglie. Francouzi ji však pustili s tím, že Angličané mohou mít problém. Popojeli jsme autobusem asi padesát metrů a čekala nás kontrola Angličanů. Většina z nás už seděla zpátky v autobuse, ale Zuzka s panem profesorem stále nikde. Po pár minutách přišel profesor a řekl jen: "sbalte si všechny věci a vystupte si". Pak vyšel ven z autobusu: "píp"… Teď nám teprve došlo, že se opravdu stalo, čeho jsme se obávali. Zuzku nepustili přes hranice. Vytáhli jsme si kufry a šli jsme za Zuzkou do budovy, kde probíhaly hraniční kontroly. Mezi tím odjel náš autobus, který na nás nemohl čekat. Všichni jsme museli odevzdat pasy a čekali jsme na vyjádření celníků. Těžko říct, jak dlouho. Mně to přišlo jako hodiny a hodiny… Sedění a koukání do blba… přemýšlení, co s námi bude dál, jak se dostaneme domů… do Londýna…
Pak přišli celníci, rozdali nám pasy a Zuzce předali papír, že nemá povoleno jet do Anglie. Zavezli nás na francouzskou část hranice, kde nás posadili do jakési cely, vzali nám pasy a zase odešli něco kontrolovat.
Pak přišel Francouz, rozdal nám pasy, mávnutím ruky nás vyzval k tomu, abychom jej následovali. Dovedl nás na okraj oploceného teritoria hranic, a pustil nás ven. Na naše otázky: Where is the bus? apod., nereagoval a dělal, že nerozumí. Zavřel za námi bránu a beze slov, bez rady, kam máme jít, odešel. Ti Francouzi! Ocitli jsme se vedle velkého nákupního centra - to nám ovšem nebylo nic platné, protože byla neděle a měli zavřeno. Nikde ani noha.
Našli jsme autobusovou zastávku, kde náhodou jel asi za tři čtvrtě hodiny autobus do asi pět kilometrů vzdáleného Calais, kde by podle minimapky, která byla na zastávce, mělo být nádraží a hlavně lidé.
Autobusem jsme se přesunuli do města Calais. Asi po půlhodině cesty z autobusové zastávky na nádraží se Hance porouchalo jedno kolečko, tedy Hance ne, ale jejímu velmi velkému kufru. Kufr tedy jel po jednom kolečku a v místě toho druhého, se postupně odíral a odíral…
Na nádraží v Calais jsme zjistili, že cesta do Anglie pro jednoho z nás by stála 200 euro, což bylo pro nás nepřijatelné. Všichni jsme začali obvolávat rodiče s prosbami o zjištění jiné dopravy do Londýna - ještě, že máme ten internet… Společně jsme se složili na jízdenku do Frankfurtu nad Mohanem pro Zuzku.
My jsme si koupili jízdenky do Lille (francouzské město), odkud měla být cesta do Anglie levnější. Vlakem jsme jeli 2 hodiny, ještě společně se Zuzkou. Na nádraží v Lille jsme se všichni se Zuzkou rozloučili a popřáli jí šťastnou cestu domů. Nemá to lehké - z Lille do Frankfurtu nad Mohanem musí 6x přestupovat.
Už bez Zuzky, jsme se přesunuli na vedlejší nádraží, kde jsme zjistili, že pro 9 lidí by vlak stál 1600 euro. Proto jsme se rozhodli pro levnější variantu - autobus, na který jsme bohužel museli ještě tři hodiny čekat. Na nádraží byla hrozná zima, my nevyspaní… Během našeho čekání Zuzka překonala už dva přestupy. My jsme mezitím odpočítávali každé minuty do odjezdu autobusu, počítali bezdomovce, kteří nás žádali o drobné, počítali okolo pobíhající holuby bez nohy a "klepali kosu".
Před odjezdem autobusu za námi ještě pan profesor přiběhl s tím, že máme další menší problémek - ty z nás, kterým ještě nebylo 18 let, potřebují potvrzení od rodičů, že mohou vstoupit na anglické území. Tak jsme vzaly papíry, pan profesor diktoval: "I hereby declare that I agree…" (prohlašuji, že souhlasím…), navzájem jsme si tyto "prohlášení" podepsaly a mohlo se jít. Před nástupem do autobusu - to byste nevěřili - jsme se všichni klepali strachy (zároveň i zimou), aby už nám ta cesta KONEČNĚ vyšla. Do autobusu nás pustili, nakonec ani žádná potvrzení nechtěli. Uf.
Po 10 hodinách jsme znovu, na stejných hranicích, které již nevidíme za ranního světla, ale za tmy. Znovu jsme u nákupního centra, tentokrát osvětleného… a vystupujeme znovu na hraniční kontrolu. Říkáme si: jak se na nás asi budou dívat, až se jim tam zobrazí, že jsme před deseti hodinami vstoupili na anglické území, a teď tam chceme znovu…
Kontrola u Francouzů a poté i u Angličanů proběhla v pořádku. Uf.
Projeli jsme Eurotunel a pokračovali v cestě do Londýna. V Londýně jsme vystoupili na Victoria station. Metrem jsme se přesunuli na nádraží, odkud jezdí vlak do Birminghamu. Podle původního plánu jsme odsud měli odjíždět cca okolo 18:00. My jsme na nádraží dorazili až po 9. hodině večer. (V tuto dobu jsme podle původního plánu měli být po prohlídce Londýna a už dávno na hotelu v Redditch.) Poslední vlak do Birminghamu odjel před půl hodinou. Další vlak jel až za 7 hodin. Co teď? Plán "A" - přespat na nádraží nevyšel, protože se nádraží v deset hodin zavíralo. Plán "B": přesunuli jsme se na vedlejší nádraží, které má být otevřené i přes noc. Našli jsme pár volných laviček a chystali se přenocovat, i přesto, že na nádraží byla zima. Cítili jsme se jako bezdomovci. Hned naproti lavičce naštěstí byla otevřená ubytovací kancelář, kde nám nabídli ubytovnu přímo v centru Londýna, a byla nezvykle levná. Nejprve jsme protestovaly a hádaly se, vyčerpáním se nám už nechtělo jinam se přesouvat. Nakonec jsme svolily k plánu "C" a daly se na cestu do hotelu: metrem jsme se vrátily na původní nádraží, odkud jsme se asi ještě tři čtvrtě hodiny doslova plazily do hotelu. Tam jsme zjistili, že v ceně je dokonce i snídaně a že teče teplá voda! Umyli jsme si zuby, vysprchovaly jsme se - po tolika hodinách… konečně! Namazaly mozoly na rukách, které se nám vytvořily z tahání našich nelehkých zavazadel a v jednu hodinu ráno zcela zničené ulehly ke spánku.
V sedm ráno budíček, snídaně a hurá do Redditche! Nejprve jsme však znovu absolvovali cestu na nádraží a cestu metrem na vlak do Birminghamu. Nastoupili jsme do vlaku a byly šťastní, že už, už to budeme mít za sebou. Avšak jsme se radovali předčasně. Po pár zastávkách nám oznámili, že máme vystoupit, neboť vlak zde jízdu končí a vrací se zpátky do Londýna. Čekali jsme na další vlak, ale dočkali jsme se pouze hlášení "train to Birmingham was cancelled". To znamenalo, že v Birminghamu nestihneme přípoj do Redditche. Nastoupili jsme do dalšího vlaku. Ujeli jsme pár kilometrů a na další zastávce nám znovu řekli, že vlak svou jízdu končí. Po čekání jsme nastoupili na další vlak. Nečekaně nám znovu ohlásili, že budeme muset znovu přestoupit. Znovu jsme přestoupili. Tímto vlakem jsme dojeli až do Birminghamu. Odtud pak konečně bez přestupů do cíle, i když vlakem jedoucím o dvě hodiny později než ten, kterým jsme měli v plánu jet.
V 16:00 se KONEČNĚ dostáváme do hotelu! Po neuvěřitelných 52 hodinách. Sice bez Zuzky, bez kolečka, s mozoly a s únavou, ale jsme tady. Na večer jsme pozváni do indické restaurace, na "typicky britské" jídlo, což většině z nás zlepší náladu na stav skoro normální.
Ještě pár slov na závěr:
Za nás za všechny, bych chtěla poděkovat hlavně panu profesorovi, i přesto, že to s námi děvčaty neměl někdy lehké, unaven a vyčerpán bojoval do poslední chvíle, za což jsme mu všechny vděčné.
Další poděkování si zaslouží pan ředitel, který byl s panem profesorem, neustále "na drátě", uklidňoval nervózní rodiče a vyzvedl Zuzku na frankfurtském nádraží…
Dále pak rodičům, kteří s námi taktéž spolupracovali a vyhledávali na internetu potřebné informace.
A Zuzce patří můj obdiv - já bych se ztratila i na našem nádraží, natož někde v Bruselu a podobných nádražích, kde musela přestupovat.
Myslím si, že všechno, co jsme absolvovali při cestě, bylo jen zpestřením naší návštěvy Anglie (sice jsme nestihli prohlídku Londýna, ale tak snad příště:)), a těšíme se na další výlety, pokud bude mít pan ředitel odvahu nás ještě někam pustit, a pan profesor bude mít odvahu s námi někam jet:).

Lucie Vitoslavská, 3.A

Fotogalerie
Pobyt v Anglii v rámci projektu Comenius - fotogalerie
 

Návštěva čokoládovny Cudbury

Probudili jsme se do krásného druhého dne. Všechno šlo podle plánu. S holkama jsme se všechny setkaly u brzké snídaně. Jako každý den v Anglii jsem si nemohla nechat ujít výborný Croissant. Ty tam pekli fakt výborné. Po snídani jsme se šli přichystat k odchodu. Naše skoro celá dívčí výprava se setkala v hale krásného a moderního hotelu. Měli jsme se tam sejít všichni studenti z projektu Comenius, avšak se tak nestalo. Nějakým záhadným nedorozuměním nám zbytek výpravy jednoduše ujel do čokoládovny Cadbury. Nemohli jsme pochopit, jak mohli odjet bez nás, ale nemarnili jsme čas a svižnou chůzí jsme se vydali hledat ten správný autobus, který by nás zavezl do školy anglických studentů. Naštěstí jsme nemuseli moc dlouho čekat a po krátké chvíli nám autobus jel. Mimochodem anglické autobusy se mi moc líbí, jsou stylové, prostě typicky anglické. Ve škole nás uvítali se slovy: "Všichni už vyrazili k čokoládovně". Nezbývalo nám nic jiného, než se za nimi vydat školním minibusem.
Když jsem vešla do čokoládovny, čekal tam na mě krásný velký Vánoční strom, který vypadal, jako by byl celičký z čokolády. Vše tam bylo pohádkové a celé fialové. Všichni zaměstnanci byli oblečení a sladění do fialové barvy. Po setkání s francouzskými a španělskými studenty jsme se mohli vydat na prohlídku čokoládové výrobny. Pro mě, milovníka a zároveň závisláka na čokoládě, to byla super prohlídka. Nejprve nám bylo řečeno něco o samotném získávání čokoládových bobů z pralesů, při čemž jsme se procházeli uměle udělaným pralesem. Všechno tam bylo uděláno ve stylu typických anglických městeček a zároveň používali velmi moderní technologie.
Dále jsme si mohli projít výrobnu čokolády. Místo, kde se čokoláda doopravdy vyrábí. Vše jsme si prohlíželi s názornými ukázkami a snad na každém rohu jsme si pochutnávali na čokoládě. Můžu vám říct, že když jsme při pozdním odpoledni dorazili do hotelu, byly jsme s holkami tak přeslazené, že jsme si myslely, že si alespoň půl roku od čokolády uděláme pauzu (opak je pravdou, už jsem si na ní párkrát pochutnala). Na konci prohlídky nás čekalo pár interaktivních her. Vžili jsme se nekontrolovatelně do dětí a i my jsme si pár her zahrály.
Předposlední aktivitou v čokoládovně byla projížďka malým vláčkem přes městečko čokoládových postaviček. Tato projížďka byla určena malým dětem, ale myslím si, že nám to vůbec nevadilo a alespoň jsme si užily trochu legrace. Nikdy není na škodu vrátit se zpátky do dětských let a užít si. V neposlední řadě na nás čekal obchod, ve kterém jsme si mohli koupit čokolády, propisky, trička, tašky atd. značky Cadbury, samozřejmě ve fialové barvě.
Pro ty, kteří milují fialovou barvu, je tato čokoládovna Cadbury hotovým rájem :).

Beáta Řezníčková, studentka 2. A

Návštěva čokoládovny Cudbury.


Den 3 - výlet do Stratfordu

Další den. Už středa. Snídaně jako obvykle rychle utekla a my už jsme byly nachystané do dalšího "krásného" dne plného deště. Jako první činnost jsme jeli společně s Francouzi a se Španěly do školy, kde jsme si pustili natočené filmy pro tento projekt. Mrkli jsme se i na filmy ostatních skupin a asi po hodině plného smíchu jsme se vydali do Stratfordu, rodného města Williama Shakespeara.
Tam nastal šok! Byly jsme rozděleny do 9 týmu, kterým jsme veleli. Cíl byl projít město Stratford a najít odpovědi na pracovní listy, které nám byly dány ještě v autobuse. Kdybych měla být upřímná, Stratford je jistě krásné město, plné zajímavých míst k navštívení, ale pro nás to byla "dešťová můra".
Asi po hodině a půl jsme se všichni na úkol vykašlali a celí promočení na kost, s promočenými botami jsme se uchýlili do nejbližšího McDonaldu. Jak se blížil čas odjezdu, nafotili jsme ještě pár fotek a vyrazili zpátky k hotelu.

Nikol Glabazňová, studentka 4. A

Shakespearův rodný dům.

Den 4 - Warwick Castle

Ve čtvrtek ráno jsme se vydali společně s anglickými studenty na výlet. Byli jsme pozváni na prohlídku hradu Warwick. Je to největší turistická atrakce u řeky Avony. Řeka protéká přímo pod hradem a ten den na ni byl impozantní pohled, protože byla rozvodněna, a vypadala opravdu dravě.
V areálu hradu se nachází např. dětské hřiště, několik obchodů se suvenýry, mlýn nebo největší trebušet na světě, váží 22 tun a 2x denně se z ní střílí ohnivé koule. Celá střelba, včetně příprav trvá asi 15minut. Jenže trebušet byl umístěn na louce pod hradem, která byla pod vodou, a tak se žádná ukázka střelby nekonala.
Uvnitř hradu se mi nejvíc líbily figuríny, které vypadaly jako živé. Byla tam například figurína královny Alžběty, u které jsme se všichni vyfotili. Dalšími historickými postavami z vosku byli Winston Churchill nebo Henry VIII.
Prošly jsme spoustu komnat, které byly krásně zařízené a doplněné figurínami, díky kterým vypadaly impozantně.
Jelikož byl venku silný vítr, zůstali jsme po prohlídce v hradní cukrárně, kde jsme se nechali zlákat báječnými dortíky a skvělou horkou čokoládou.

Zuzana Zbořilová, studentka 1. A

Hrad Warwick je památkově chráněný středověký hrad ve Warwicku, hrabství Warwickshire v Anglii.
Stojí nad Avonou a je spolu se Stratfordem, rodištěm W. Shakespeara,
turisticky nejnavštěvovanějším místem u této řeky.

Pátek a sobota

Budík zvoní jen chvíli potom, co jsme šli spát. Sraz před hotelem je v šest, Nela se Zuzkou se objevují až o deset minut později, protože zaspaly. Na nádraží tak skoro utíkáme. Ve vlaku si můžeme oddychnout a usnout, což se většině daří. Cestou do Londýna přestupujeme jednou plánovaně a jednou neplánovaně. To když se ukáže, že jedeme vlakem, na který nemáme koupené místenky, které jsou dražší než celá jízdenka. Další vlak už je naštěstí bez místenek, a tak do Londýna dorazíme právě včas, abychom se přemístili k autobusu.
Z celého Londýna jsme tak viděli vlastně jen metro. Ale Londýn asi jen tak nezmizí a snad si jej prohlédneme při nějaké příští návštěvě. Cesta domů je pak pro nás, "zkušené harcovníky", skoro odpočinkem. Žádné neplánované zastávky, žádné utíkání na vlak, žádné složité hledání, nuda.
V sobotu dopoledne se pak po týdnu vidíme s rodiči, kteří vypadají jako by nás opravdu rádi viděli. O tomhle výletě se bude ještě dlouho vyprávět.

Petra Kubicová a Kristýna Cingrová, studentky 4. A