Poznávací cesta do Malatye v jihovýchodním Turecku


 
Poznávací cesta do města a provincie Malatye v jihovýchodním Turecku v rámci projektu Comenius
(neděle 17. listopad - sobota 23. listopad 2013)
 
 
 
 
Takže, celé nám to začíná sérií budíčků mezi sedmou a půl osmou v neděli ráno. Po probuzení jsem si sbalil věci, posbíral vše potřebné a zanesl to do auta. Celou cestu ke škole jsem přemýšlel, co jsem zapomněl. Tam jsem se ale dal do řeči se spolužáky, které jsem zatím moc neznal, a brzy jsem byl rád, že jedu zrovna s nimi, protože se zdáli v pohodě. Pan ředitel přijel s novou televizí, zanesli jsme ji do školy, naložili kufry, někteří se rozloučili s rodiči a vyrazili jsme.
Jelikož jsem v noci moc nenaspal, po chvilce jsem v autě usnul. Krátká přestávka u Brna a probouzím se na letišti ve Vídni. Pocit, že jsem něco zapomněl, začíná mizet, stejně už je pozdě. Pořád jsem dost unavený, ale po startu si užívám let, výhled na mraky, svit slunce a měnící se krajinu, a než se tím stihnu nabažit, už přistáváme.
V Istanbulu jsme prošli celní prohlídkou a během hodinového čekání se najedli a dali si kávu. Většinu letu do Malatye jsem prospal, stejně již byla tma. Po příletu nás uvítal sympatický mladý učitelský pár růžemi a zavedl nás k mikrobusu, kterým jsme další dvě hodiny jeli do Elbistanu. V mikrobusu již byli studenti a učitelé z Rumunska a Slovenska, seznámili jsme se a šli zase všichni spát.
Po dvou hodinách úmorného cestování horskými silnicemi jsme uviděli světla – Elbistan byl před námi. Město bylo ztracené v horách, první dojem "nic moc". Po příjezdu na hotel začali učitelé, jako obvykle, zmatkovat a odchod na pokoj se oddaloval. Trvalo věčných pět minut, než jsme dostali klíče. Pokoje byly menší, ale dost pěkné. Po cestě jsem se těšil na sprchu, která byla jen ledová: milé probouzející přivítání v jednu v noci. Po zalehnutí do postele, jednom dílu seriálu South-park a pár záchvatech smíchu jsem usnul, a tento "nudný" cestovní den skončil.

Ondřej Zuščík, student 4. A
 
 
Protože jsme předchozího večera dorazili do Elbistanu velmi pozdě, byla snídaně přesunuta až na 9 hodin. Po ní pro nás přijel autobus s tureckými učiteli, kterým jsme pak jeli přibližně půl hodiny na střední školu v Ekinözü. Tam nás studenti i učitelé vřele přivítali. Vypadalo to, jako kdyby nikdy neměli návštěvu z takové dálky, což asi opravdu neměli. Všichni jsme se cítili jako celebrity, když se s námi studenti i učitelé začali před školou fotit. Ale všimli jsme si i okolí, které nás ohromilo. Celý obzor vyplňovaly úplně pusté, a přesto krásné, a velmi vysoké hory. Hned jak jsme se dofotili a vešli do školy, přišla k nám studentka s lahvičkou, o které jsme později zjistili, že obsahuje voňavku. Tu nám vylila na dlaně, abychom si umyli ruce. Tenhle "rituál" se pak opakoval na každém místě, které jsme během týdne navštívili.
Po hymnách všech států (česká a slovenská šly za sebou) začaly prezentace. Nejdříve turecká o jejich škole, a pak už jsme byli na řadě my. Nejvíce pobavila ta od Petra Sedláčka, pak už to bylo spíše nudnější a začali jsme zase usínat. Po prezentacích následovalo další kolo focení, doprovázené ochutnáváním tradičních tureckých a rumunských jídel. Turci přichystali baklavu – malý obdélníček z listového těsta, z kterého doslova vytékal med, posypaný drcenými pistáciemi. Rumuni dovezli marmeládu a nakládanou zeleninu a k nim "mazanec".
Po svačince jsme si prohlédli typické turecké výrobky, jako fez, místní dřeváky nebo cosi, co vypadalo jako náš župan, vyrobený ale z nějaké průsvitné síťoviny s červenými a "zlatými" výšivkami. Najednou byly tři odpoledne a venku začala hrát hudba. Když jsme se dostali ven, uviděli jsme dva starší pány, jeden měl na břiše buben, druhý u úst zvláštní píšťalu. Studenti nám pak za doprovodu nádherné hudby předvedli tradiční tanec. Dívka při něm stála nepohnutě uprostřed kruhu chlapců, kteří se před ní postupně předváděli a zároveň se snažili ji pohlédnout do očí. Ona ovšem vždy uhnula pohledem a otočila se k dalšímu z nich.
Hudba nakonec musela skončit a my vyrazili do restaurace, kam nás pozvali naši hostitelé. V té byla obrovská okna, takže jsme dál mohli obdivovat krajinu. A k tomu kebab, saláty, polévka, která chutnala jako mouka s vodou a většině přitom chutnala, znovu baklava a další speciality. Například pálivé papričky, ještě pálivější oranžovočervené "patvary", a nakonec asi osolený a okořeněný jogurt. K pití tradiční tureckou kávu a strašně silný černý čaj, který jsme dostávali celý týden úplně všude.
Po obědě jsme jeli do Elbistanu, kde nás Ismail provedl centrem. Prošli jsme bazar a navštívili dvě nejstarší mešity ve městě. A pak další pozvání do restaurace od ředitele školy a guvernéra Ekinözü. Stůl byl nazdoben na růžovo, všude květiny, a na něm připravené maličké ochutnávky. Zase nám donesli baklavu, poté jsme dostali karamelovou, banánovou a jahodovou zmrzlinu, která byla prostě božská, úplně se rozplývala na jazyku. Po jídle jsme nasedli do autobusu, a za chvíli jsme byli na hotelu, kde jsme se osprchovali, převlékli a úžasný a náročný den jsme všichni zakončili tím, že jsme upadli do našich měkkých postýlek, a se zvědavostí na zážitky dalšího dne jsme usnuli.

Kristýna Nehudková, studentka 1. A

 
Dnešek byl druhým dnem na turecké škole. Na samém začátku programu byla návštěva běžné vyučovací hodiny, na kterou jsem se s menšími obavami těšila. Byli jsme rozděleni do skupin tak, abychom měli kolem sebe cizince a mohli se zdokonalit v angličtině. Problém ovšem nastal, když jsem seděla v lavici vedle dvou tureckých dívek a snažila se s nimi dorozumět, jaký mají právě předmět. Nejdříve jsem to zkoušela anglicky, poté rukama, a když už jsme se nepochopily ani kreslením – vzdala jsem to a doufala, že snad na to přijdu sama.
A taky že ano! Hned poté, co pan učitel nakreslil na tabuli zeměkouli, jsem pochopila, že jde o hodinu zeměpisu. Ráda bych řekla, že byla tato hodina pro mě přínosná, ale to bych lhala. Odnesla jsem si z ní asi tolik vědomostí jako z naší chemie. Oba dva, sice odlišní učitelé, na mě mluvili jazykem, kterému nerozumím. Po návštěvě školy jsme se jeli podívat na místní radnici, kde proběhlo "menší" uvítání v podobě redaktorů z tureckých novin, čerstvých jahod a malého suvenýru. Doteď nevíme, jak se to mohlo stát, ale všem se do dárků trefili. Pan Popule dostal šachy, které nadevše miluje. Holky dostaly zrcátka v barvách, které mají nejradši. A kluci? Ti dostali hodiny. Moc nadšeně sice nevypadali, ale kluci nikdy neprojevují své city navenek, takže podle toho jsme usoudili, že byli taktéž spokojení. Po návštěvě radnice následoval oběd, kupodivu ne v podobě kebabu, a očekávaná exkurze v elektrárně. Kráčeli jsme tam jako trpaslíci s přilbami na hlavě a doufali, že na nás nic nespadne. Naštěstí celá výprava vyšla živá a zdravá, a kde jinde oslavit radost ze života než v rybí restauraci? Ano, přesně tam směřovaly naše kroky po tak náročném dni.

Nela Machovská, studentka 2. A

 

Poslední den našeho pobytu v Turecku. Dva spolužáci zůstali na hotelu a nejdou s námi: Kristýně nebylo ještě úplně dobře, a Ondra radši zůstal s ní. Myslím si, že se ale nenudili, když odpoledne už strávili nakupováním a chozením po Elbistanu. Po snídani jsme vyrazili mikrobusem ke škole. Tam nás uvítali naší studenti a učitelé málem jako bychom tam byli prvně, a až potom jsme zamířili do školy.
Nejdříve každá země představila kresby předsudků o těch druhých. "Naše" (nekreslil je nikdo z nás, ale prváci a druháci ve výtvarce) šly první na řadu a byly opravdu podařené. Další úkol byl zajímavý, měli jsme totiž nakreslit "logo" projektu. Učitelé nás rozdělili do čtyř skupin, dostali jsme instrukce k vypracování loga a pustili jsme se do toho. Po skoro dvou hodinách práce jsme úspěšně dokončili náš výtvor, ale nevyhráli. Potom jsme všichni dostali ocenění a další dárky od našich tureckých přátel, které jsme znali pouhý týden. Řekli nám, že je máme rozbalit až doma, jenže já to nevydržel, protože nemám rád překvapení, a rozbalil je hned na hotelu. Asi vás zajímá jako mne, co jsme dostali: plno sladkostí, šálek na kávu, nádobu na čaj a několik dalších suvenýrů.
Pak následovala ukázka mramorování papíru, která je v Turecku tradiční. Pokusím se ji popsat: na stole ležela nádoba s nějakou tekutinou a jeden ze studentů na hladinu nanášel kapky barev. Ty zůstaly odděleny na hladině a turecký student z nich začal vytvářet zajímavé obrazce. Kovovou tyčinkou spojoval barvy a dařilo se mu vytvářet obrazce připomínající květiny. Nakonec položil na hladinu papír a opatrně jej vytáhl nahoru. Vypadalo to velmi jednoduše, jenže brzy jsme měli příležitost si sami vyzkoušet jak obtížné je něco takového vytvořit.
Dávno minul čas oběda, a na některých to šlo velmi poznat. Turečtí studenti i profesoři se shromáždili před školou, a jako každý den, zakončili výuku ve škole zpěvem hymny. Znovu jsme prošli kolečkem focení se všemi okolo, a pak se začali doopravdy loučit s tureckými studenty.
Konečně restaurace, nejsem zvyklý obědvat ve čtyři odpoledne, a znovu kebab. Po jídle rychle na nákupu utratit poslední turecké liry. Procházíme znovu bazarem, a pak rychle do nákupního centra. Z nákupů pak jdeme na hotel, kde na nás čekají Ondra s Kristýnou a vyptávají se, jak jsme se měli. Protože to byl poslední den, ještě jsme se sešli s ostatními studenty ze Slovenska a Rumunska na jednom pokoji. Sice jsme trošku hulákali, ale jen do půlnoci, protože ve čtyři ráno nás čekala snídaně a pak hned cesta domů.

Marek Warmuž, student 1. A

Sobotní den byl dnem, v němž jsme vzpomínali na plno zážitků, které jsme získali za celý týden. Snad každý z nás, dočasných Turků, byl nadšený. Troufám si říci, že nikdo z nás s ničím tak skvělým, co na nás čekalo v Turecku, nepočítal. Rozespalí jsme se loučili s krásným hotelem. Vítězstvím však pro nás bylo to, že jsme nezaspali, jelikož se to některým z nás během týdne stalo. Kufr se mi podařilo tak přeplnit dárky, které jsem dostala, nebo nakoupila, že jsem měla velký problém jej zavřít. Čím jsem byla obdarována? Dostala jsem krásný hrníček zdobený zlatým tureckým vzorem, trička, přívěšek na klíče s "božím okem", džezvu na vaření typické turecké kávy, elbistanské cukrovinky…. Dárků bylo skutečně hodně. Autobus s našimi zavazadly vyrazil z hotelu v 5 hodin na letiště v Malatyi. Zde nastal čas rozloučení s tureckými učiteli a dalšími účastníky mezinárodního projektu, Rumuny a Slováky. Vytvořili jsme si krásné přátelství, a proto doufáme, že jsme se neviděli naposled. Při kontrole našich zavazadel jsme se mohli naposledy podívat na naše kamarády, kterým jsme se postupně vzdalovali. Mířili jsme k prvnímu letadlu.
V Istanbulu jsme měli 2 hodiny, abychom se najedli, popřípadě nakoupit věci, které jsme "nutně potřebovali". S holkami jsme zakotvily v Mc Donald´s. Dali jsme si tam skvělé jablečné taštičky, na které se vyplatilo delší dobu počkat. Velkou chybou by bylo, nedat si k taštičce výborné latté, které nás nakoplo na dlouhou cestu. Mělo nám zmírnit stres z letu, ale to se bohužel moc nepovedlo. Let však dopadl, jak nejlépe mohl. Šťastně jsme přistáli. Opravdu jsme byli rádi, protože jestli si myslíte, že jsme se báli, tak se nepletete.
A v neposlední řadě musím vzpomenout Vídeň. Místo, kde na nás čekal pan ředitel, aby nás mohl zavést domů, do Česka. Na tváři mu zářil úsměv. Proč? Tuším, že byl rád, že se nám podařilo ve zdraví ukončit naši "tureckou odyseu". Pokračovali jsme v cestě s malou zastávkou na benzínce, na které jsme si vychutnali, po tureckém týdnu plném místních specialit, první české jídlo. U školy na nás čekali rodiče, kteří se nemohli dočkat na naše vyprávění z cesty. Všichni jsme byli rádi, že se zase vidíme.
Ráda bych poděkovala za tuhle úžasnou cestu panu řediteli a panu profesorovi Populemu. Poznala jsem nový svět, nové lidi a mám spoustu skvělých zážitků. Turecko jsem si představovala naprosto jinak. Pár předsudků bych u sebe zřejmě našla…. Nyní jsem ráda, že jsem ho poznala a změnila jsem na něj názor v pozitivním slova smyslu. Jsem ráda, že studuji na našem gymnáziu EDUCAnet. Ve většině jiných škol nemají studenti tolik příležitostí být součástí mezinárodních projektů, navštěvovat jiné země a poznávat nové lidi.

Beáta Řezníčková, studentka 3. A

Fotogalerie
Poznávací cesta do Malatye v Turecku - fotogalerie