Čekání na Godota – veřejná generálka



 
Čekání na Godota - veřejná generálka (čtvrtek 30. říjen 2014)
 
Ve čtvrtek 30. října jsem se poprvé v tomto školním roce vydala se svými spolužáky do Divadla Petra Bezruče, a to na hru od Samuela Becketta Čekání na Godota.  Návštěva představení byla organizovaná pro studenty 4. ročníku a připojili se k ní ještě čtyři divadelní nadšenci z 3. A. Cílem bylo nejen zhlédnutí hry, ale také zpracování recenze každým studentem (viz ukázka níže).
Tato návštěva pro mě byla speciální tím, že se jednalo o veřejnou generálku, kterou jsem zatím neměla možnost navštívit. Na úvod k nám pár vřelými slovy promluvil pan režisér Štěpán Pácl. Pak už mohla samotná hra začít a já upřímně, možná až zlomyslně doufala, že herci něco pokazí, abychom mohli slyšet světoznámé "Stop, stop!" Poté by se hra posunula zpět a herci scénu zopakovali. Avšak nestalo se, všichni herci předvedli skvělý výkon. Mohli jsme být svědkem pouze jednoho zadrhnutí, tudíž jsme aspoň slyšeli nápovědu. Předem jsem si o této hře nic nezjišťovala, abych hru viděla tak, jak autor chtěl. Nebudu psát, jak byla hra úžasná a jak ji každému doporučuji, protože si myslím, že tato hra není pro každého. Nedá se říct, že by se mi hra nelíbila, ba naopak, ale je pro mě těžké popsat dojmy z této hry. Hra byla opravdu zvláštní, možná až nepopsatelná. Ale každý, kdo si oblíbil absurdní drama, by si názor měl udělat sám. Nakonec patří můj velký obdiv představiteli Luckyho Michalu Sedláčkovi - za jeho sice jedinou, ale přesto neuvěřitelnou promluvu. Všichni jsme čekali na Godota. Kdy ale opravdu přijde? Zítra…

Petra Jurošková, studentka 3. A
 



Recenze divadelní hry (autorka Zuzana Ševčíková, 3. A):

Čekání na Godota

Hra Čekání na Godota měla premiéru v Divadle Petra Bezruče v Ostravě 31. října tohoto roku. Tato absurdní divadelní hra je z dílny francouzského dramatika a nositele Nobelovy ceny za literaturu Samuela Becketta. Toto dílo se ve své době střetlo s nepochopením a ani autor sám nevěděl, jaký má smysl. Celá hra je o čekání, které snad nikdy neskončí. Skládá se ze dvou dějství. V prvním se setkají dva přátelé, dá se říct, že jsou to tuláci, kteří spolu čekají na jakéhosi pana Godota, který je má zachránit. Jejich čekání jim má zkrátit příchod pana Pozza s jeho sluhou Luckym, který je ověšen kufry a stoličkou. Když tito dva odejdou, za tuláky přijde chlapec se zprávou, že pan Godot dnes nepřijde, ale určitě přijde druhý den. Druhé dějství se odehrává dalšího dne, na stejném místě a ve stejnou dobu. Opakuje se první dějství až na jednu drobnost, a to že pan Pozzo je slepý. Závěr zůstává otevřený. Dovíme se jen to, že pan Godot opět nepřijde.
Režisér Štěpán Pácl se nechal vést překladem Karla Krause. Důvěru divadla dostala mladičká scénografka Pavla Kamanová, která se postarala jak o scénu, tak i o kostýmy. Vzhledem k tomu, že Beckett sám dal ve svém díle podrobný návod, jak by tyto prvky měly vypadat, divadlo se rozhodlo je tedy neobcházet. Scéna byla jednoduchá. V obou dějstvích si hlavní dvojice vystačila jen s nízkým počtem rekvizit. Byl to balvan a strom, víc nepotřebovali. Herci, podle mého názoru, byli zvoleni dobře. Norbert Lichý a Dušan Urban se postarali o perfektní duo. Ztvárnili hlavní postavy Estragona a Vladimíra, ovšem tato jména v celém vystoupení nezazněla. Používala se jména Gogo a Didi. Právě Didi si nechává od ostatních říkat pan Albert. Zdá se mu to mnohem honosnější a vyspělejší. Mužské duo bylo oblečeno prakticky do stejného oblečení. Tmavé kalhoty, bílé, místy potrhané tričko a sako. Na hlavě samozřejmě nesměla chybět buřinka. Na rozdíl od Goga měl Albert ponožky, protože to, co měl na nohách Gogo, se za ně nedalo považovat.
Oba dva na začátku představení mají problém. Gogo si nemůže zout boty, které jsou mu malé, a Didi zase nemůže vykonat svou potřebu. Tato absurdní situace může člověka hned na úvod pobavit, anebo pohoršit. Po krátkém rozhovoru se dozvíme, že Gogo strávil noc v příkopě potom, co ho zmlátili neznámí muži. Didi pomůže svému příteli sundat boty. Mnohokrát se opakuje stejná otázka, neoběsíme se? Didi a Gogo se dohadují, kdo by to měl udělat první a jak. Po argumentech, ty jsi lehčí a ty zase větší, už člověk pociťuje malou absurditu. Když totiž porovnáme postavy obou herců, dojdeme k jasné odpovědi, kdo je lehčí. Tím samozřejmě nechci nikoho urážet, jen že je to naprosto nesmyslné. Vlastně celá situace ohledně sebevraždy je trošičku podivná, jak chcete spáchat sebevraždu oběšením bez provazu? Potom, co se několikrát bude opakovat otázka, kdo je to pan Godot a kdy přijde, se na cestě objeví osoba se svým sluhou. Jedná se o opravdu hlasitý příjezd, kterého si všimne i osoba, která už přestala dávat pozor. Jedná se totiž o pana Pozza. To je snobský a namyšlený muž, který se povyšuje nad všechny ostatní. Jediným jeho potěšením je ponižovat a týrat svého sluhu Luckyho, kterému říká prase. Pana Pozza ztvárnila Kateřina Krejčí, a i když je to žena, tak tuto roli zvládla skvěle. Její kostým odpovídal přesně postavení. Bílá košile, černá vestička, kalhoty a vysoké jezdecké boty. V průběhu děje jí přibude ještě dlouhý kabát. Několikrát během představení vytáhla i luxusní kapesní hodinky v podobě malých přesýpacích hodin z dětských her. Přesto dominancí této ženy byl bič, kterým mlátila Luckyho. Právě roli poskoka obsadil Michal Sedláček. Ten měl na sobě tlustý bílý svetr a kalhoty. Sluha Lucky alias prase se ze začátku moc neprojevoval. Na scénu přímo naběhl s lanem kolem krku, dvěma kufry v rukou a skládací židličkou. Nechal na sebe křičet a posluhoval panu Pozzovi. Svým pánem byl nucen tančit a posléze i nahlas přemýšlet. Myslím si, že nikdo z diváků nečekal to, co nastalo. Lucky dokázal mluvit o odborných věcech a ještě rychlostí, v kterou nikdo z obecenstva ani nedoufal. V průběhu děje se Lucky skácel k zemi a nikdo z herců nevěděl, co se stalo. Pozzovi to bylo téměř jedno, ale dvojici mužů ne. Gogo se pokusil Luckymu pomoct, ale vysloužil si jen další nepříjemnost. Lucky ho totiž kopl do nohy a Pozzo k tomu řekl jen krátkou větu. "Cizí lidi nemá rád." Tato nepříjemnost bude ale v dalším průběhu děje jistou pomocí. Pozzo si několikrát zapálí dýmku a nechává se pány pobízet, aby se znovu posadil. Po jeho odjezdu neznámo kam se objeví nová postava. Skromnou roli si zahrála Sarah Haváčová. Ta ztvárnila mladého chlapce, kterého posílal pan Godot jako posla, aby pánům vyřídil, že se objeví až druhého dne.
Po kratičké pauze se dostáváme do druhého dne, kdy se Didimu konečně povede vykonat potřebu. Stane se to jako zázrakem, když se uschlý strom znovu obalí listy. Po chvilce se objeví i Gogo s monoklem pod okem. V noci ho totiž znovu někdo napadl. Tentokrát těch lotrů bylo deset. Gogo zjišťuje, že jeho příteli je lépe bez něho a chystá se odejít. Jenže Didi ho přesvědčí, aby nikam neodcházel. Nastává tedy stejná situace jako v předešlém dni. Co se bude dít? Kdo je pan Godot? Nespácháme sebevraždu? Na scénu se opět dostaví pan Pozzo se svým sluhou. Změna dějství i dne nám přinesla obrat v ději a to, že namyšlený a snobský pán oslepl a upadl na zem. Dvojice se dlouho rozhoduje, zda mu pomoci. "Když už mu pomůžeme, tak za to můžeme něco dostat." Tato situace perfektně poukazuje na dnešní dobu, kdy i za takovouto malou pomoc po nás někdo něco chce.
Domýšlivý pán začal dávat nabídky peněžní hodnoty. To samozřejmě Gogo nemohl odmítnout. Přeci jenom nemá co jíst a naposledy, co něco snědl, bylo včera. Nebylo to sice nic moc, jenom kosti, které mu uráčil pan Pozzo darovat na úkor svého sluhy, který byl bez večeře. Nakonec skončí i oni dva na zemi. Je to sice složité, ale nakonec se ze země dostanou všichni tři. Bylo by velkým překvapením, kdyby se závěr této hry odehrával jinak, než tak, jak se odehrál. Pan Pozzo se svým sluhou opět odjeli a pak přišel mladíček se vzkazem od svého pána, že dnes večer nepřijde, ale zítra určitě ano. Dochází také k rozporu, protože Didi tvrdí, že se včera už viděli za to mladičký posel tvrdí pravý opak. Gogo stále nevěří, že se něco podobného dělo i včera. Konečně jsou také k něčemu zahozené boty od Goga nebo rána, kterou mu udělal Lucky. Toto jsou totiž důkazy, že včera na pana Godota čekali a on nepřišel. Změnu dne pocítil i herec Norbert Lichý, kterému přibyly kšandy. Ty měly sloužit jako prostředek, díky kterému se chtěli Didi a Gogo oběsit a konečně tak spáchat sebevraždu, o které mluvili. Jenže kšandy nejsou provaz, takže vlastně k žádné sebevraždě nedošlo. Každý vzal za jeden konec a táhl, kšandy to nevydržely. Je to až k nevíře, když se někdo rozhodne spáchat sebevraždu za pomocí takto primitivní věci. Konec této hry jen divák marně rozezná. Skončí totiž otevřeným dějem, tak že jen můžeme dohadovat, zda se tito dva někdy se svým zachráncem setkají.
Celé toto představení bych zhodnotila jako velice povedené. Jak po stránce hereckých výkonů, tak po té scénáristické. Slovní zásoba a gestikulace herců byla výborná. V této hře se nesetkáte s žádnými ostravskými dialekty, ani s jinými slangy. Dialogy mezi postavami byly okořeněné o vulgarismy. Jedině divák sám musí posoudit, zda byly vhodné nebo nikoli. Podle mého názoru to bylo velmi dobré oživení děje, protože celé vystoupení provázelo několik stejných otázek. Odejdeme? Oběsíme se? Proč drží ty kufry? Kdo je Godot? Které mohly diváka časem už nudit. Možná kulis mohlo být mnohem více, ale netuším, jaký by to mělo dopad na scénu. Ovšem někoho tato hra může unudit k smrti, takže se už po prvním dějství může odebrat do tepla svého domova.