Studentská konference o migraci v dějinách i současnosti (čtvrtek a pátek 5.-6. května, pořadatel PANT ve spolupráci s Gymnáziem Olgy Havlové v Ostravě-Porubě, Člověkem v tísni a s podporou Statutárního města Ostravy)

Vítej, milý návštěvníku. Jsem potěšen tvou přítomností a zájmem o informace z konference s názvem: STUDENTSKÁ STŘEDOŠKOLSKÁ KONFERENCE O MIGRACI V DĚJINÁCH I SOUČASNOSTI. Whoooo… To je název… Celý řádek mi to zabralo. Už ale dost řečí, jsem si jistý, že v dnešní době nemáš čas a hned jak to dočteš, ponoříš se do hlubin temnoty… Prostě do hospody, na úřady a nevím kam ještě. Nejlepší by asi bylo, kdybych to sepsal v odrážkách, ale to odmítám.

Psal se 5. květen 2016 po Kristu (kdyby to náhodou četl někdo z budoucnosti…) a několik studentů včetně mě vyrazilo směr Gymnázium Olgy Havlové. Někteří bez problémů, někteří se během několika desítek metrů, které je dělily od cíle, nejednou ptali na směr. Jiní trochu pozdě, ale přece. Když se schylovalo k zahájení sezení, vyrazili jsme (studenti) společně s profesorem do nebe. Nebo to tak aspoň vypadalo. Plíživým tempem jsme se ze všech sil vyškrábali do druhého patra a zamířili si to ke dveřím učebny. Z některých vyskakovaly krůpěje potu, padali na kolena a zvolávali k bohu, proč je cesta tak dlouhá. My jsme je však nedali, pomohli jim na nohy a odvedli jsme kamarády do ráje. Na plastové židle, která se staly na několik hodin středem našich vesmírů.

Asi by tě, můj milý čtenáři, zajímalo něco o konferenci samotné. Byla, jak je zvykem, dvoudenní. Tedy, druhý den jsme opět seděli. Teď to zní, jako kdybychom tam byli zavření. No, pokud ano, tak nám to vůbec nevadilo, protože o nás bylo vskutku dobře postaráno. Dvě velké plastové bedýnky koblížků a snad nevyčerpatelný zástup PET láhví.

Vraťme se ale však ke konferenci. Započalo to velmi zajímavou prezentací jistého Roberta Stojanova z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a snad odborníka na migraci. Uvedl spoustu čísel a průzkumů… Jak skvěle to ale začínalo, tak to rozhodně nekončilo. Nebýt workshopů, které se věnovaly migraci v historii, tak jsme to rovnou mohli zabalit a jít domů. Proč? No neuhodnete, s kým nás osud opět srazil. Přeci s Markétou Kutilovou, která opět nešetřila svými subjektivními názory a pocity z nedávných cest po Sýrii. Vtipné bylo taky to, že její přednášku si už poslechly cca 2/3 všech párů očí, co ji zrovna sledovaly.

Druhý den v čase, který byl vyhrazen dalšímu hostu, tentokrát novinářce Petře Procházkové, se duch předchozího dne nadobro vytratil. Ne, že by se to migrace netýkalo, týkalo, ale jen tak okrajově, jak jen to bylo možné. Vztahová poradna to byla. Zkrátka bylo nám popisováno vše o mezikulturním sňatku a o problémech, které do vztahu odlišnosti přinášely.

Jde ovšem jen o můj názor a jsem si jist, že především ženská část naslouchajících by hodnotila jednotlivé části aspoň trochu jinak, ne-li úplně naopak.

A málem bych zapomněl. Ten bar, tedy kavárna… to byl hukot. Tolik pečiva by se nevešlo ani do toho největšího z nás. A taky že on to zkoušel. Nicméně obědy, tam jsme překvapeni nebyli.

Daniel Polach, student 3. A