Oční klinika působí dojmem vědeckého pracoviště kosmické agentury. Všechno vypadá vytříbeně, novodobě, vlastně spíš budoucně. Jako bych se už teď díval novýma očima někam daleko dopředu do světa netušených možností. K vyšetření mne přijímají nikoli v ordinaci, ale na recepci. Taky nejsem pacient, ale klient – částka, kterou jsem zaplatil bez spoluúčasti pojišťovny, tomu odpovídá. Laskavé zacházení, bohatý výběr časopisů, čaj nebo káva je samozřejmostí. Nemám ale čas si ji vypít, tady se nečeká hodiny jako v běžných čekárnách, vše běží hladce a plynule, rozplánováno na minuty. Zvou mne postupně do různých místností, kde usedám před nepředstavitelné přístroje, aby proměřily další parametry mých slábnoucích očí a posléze mohl být přesně naplánován lékařský zákrok. Teprve poslední místnost mne náhle vrátí do minulého času a připomene, co důvěrně znám už z let školních zdravotních prohlídek. Zešeřelý prostor s osvětlenými tiskacími písmeny na zdi, od největších k nejmenším. A pak rozsvícená lampa a papíry ve fólii, s texty natištěnými v odlišných velikostech písma. Mladičký lékař, k němuž nemám přílišnou důvěru, postupně zasouvá skla různé tloušťky do podivných brýlí, které mi předtím usadil na nos, a vybízí mne laskavě: „Zkuste prosím přečíst první řádky.“ Čtu.

Ne beztrestně vstupuje jinoch se světlem
do jeskyně slov… Odvážný, sotva tuší,
kde se octl… Mlád, i když trpící,
neví, cože je bolest… Předčasně mistrovský
uprchne, aniž vkročil,
a vymluví se na neplnoleté století…

Vždyť je to báseň! A vidím, že i podepsána: Vladimír Holan – Jeskyně slov. Text, který tady čtu, aby ověřili slábnoucí sílu mých očí, je báseň. V kosmické agentuře budoucnosti to najednou působí tak teskně a zvláštně archaicky, že musím přestat.

„Vy tady dáváte pacientům… klientům… číst básně?“ vyleze ze mne.

„Báseň se jako text ke zkoušce ostrosti vidění hodí víc. Je většinou sestavena ze slov, která se dopředu nedají snadno odhadnout, a vyšetřovaný si tak nevymýšlí, jestli mi rozumíte. V jiných textech můžete lépe dopředu vytušit smysl sdělení a slova pak už nečtete, ale odhadujete. Vezete se po smyslu, jste ve vleku. Ale to my tady nechceme, my potřebujeme, abyste opravdu četl, když dopředu nic neznáte. Abyste četl jakoby poprvé, chápete? Smysl vás nesmí dopředu rušit. Poezie je na to jako dělaná.“

Mlčím užasle. Kdy naposledy jsem něco takového slyšel? Myslím na všechny ty univerzity s katedrami literatury a jejich profesory i asistenty, na všechna ta gymnázia s učitelkami češtiny… A představuji si nařízení, které jim všem ukládá pravidelnou každoroční oční prohlídku (pojišťovnou hrazenou) na této klinice, s krátkým výkladem od tady toho doktorského ucha. Mladík už tuší, že průběh vyšetření nebude úplně standardní; pobaveně a trpělivě mě sleduje.

„Pane,“ slovo doktor mi ne a ne vylézt z úst. „Pane, mohl bych si dočíst tu báseň do konce?“

„Prosím,“ usmívá se, ačkoliv právě zřejmě dochází k prvnímu narušení hladkého průběhu vyšetření, rozplánovaného na minuty.

Jeskyně slov!...
Jen skutečný básník a na vlastní vrub
v ní prošílí křídla a to,
jak je navracet zemské tíži
a neublížit oné, která přitahuje zem…

Jeskyně slov! Jen skutečný básník
se vrací z jejího mlčení,
aby, už stár, nalezl plačící dítě,
odložené světem na její práh…